Blanky stránky

- výtvarné a tvořivé kurzy Příbram -

- akreditované kurzy u MŠMT pro DVPP -

Arteterapie

Nekontrolovaná malba

Technika paní Jitky Géringové, kterou jsem našla na netu.

Jitka Géringová - Nekontrolovaná malba

Hlavními tématy je zde téma kontrola – regrese, osobní rozhodnutí, dávání a braní. Podstatu techniky tvoří zamýšlení se a experimentování nad „osobní mírou kontroly“, zadání pak vyzývá účastníky k vytvoření 3 obrazů se zavázanýma očima – buď štětcem nebo rukama - bez specifikace námětu.


Kontrola je ‚dobrá a nutná‘, ale také je ‚dobré a nutné‘ umět ji pustit, povolit nebo alespoň zkoumat pružnost jejích hranic. Prvním úkolem tvořících je proto přemýšlet o sobě a svých potřebách ve vztahu ke kontrolování situace (obrazu) a také o chuti experimentovat, zakoušet nebo i posouvat hranice svého poznání. Od toho se odvíjí organizování prostředí a pomůcek pro výtvarnou práci, čili osobní rozhodnutí pro určitou volbu. Účastník se může rozhodnout pro postup, ve kterém nemá absolutně žádnou kontrolu nad barvami na paletě, ani nad vznikajícím dílem a nést důsledky tohoto experimentu, kterým může být neestetická, či nechutná barevná kombinace nebo pravý opak, zkrátka absolutní překvapení. Pro zachování jakési míry kontroly může vytvořit systém z barev na paletě a zvolit jen jejich omezené množství. Nebo se může rozhodnout pro příležitostnou kontrolu palety zrakem a také nést důsledky tohoto rozhodnutí, kterým bude pravděpodobně estetická barevná forma, ale zmenšený podíl překvapení.

Považuji za důležité zdůrazňovat, že žádné z těchto rozhodnutí není „špatně“, ale naopak je důležitou součástí učení se o osobní míře a osobních potřebách, o jejichž uvědomění  usilujeme. Samotný papír se vznikajícím dílem by měl být tajemstvím až do ukončení této fáze práce. Otázka tématu výtvarné práce je vyjádřena v samotném zacházení s kontrolou. Pokud si někdo zvolí námět (např. budu dělat strom, pak jablko a pak hrušku), volí jistý druh kontroly, což není nic špatného. Naopak, otevírá se tím prostor k experimentování, zda svou volbu naplním, nebo změním. Někdo dojde v průběhu práce k rozhodnutí, že plnění vytýčeného cíle ‚není to ono‘ , že chce zkoumat texturu papíru, měkkost, vazkost, teplo a jiné haptické kvality barev, a že mu to přináší uspokojení. Jiný vstupuje do práce samotné bez námětu a v procesu tvorby zjistí, že mu více vyhovuje, když malbou vyjadřuje něco konkrétního. Nalezení osobní míry pro výtvarnou práci (je to ono – není to ono) je součástí konceptu budování osobní síly skrze vytváření a naplňování osobních rozhodnutí.

Osobní sílu bychom mohli popsat jako schopnost jasně cítit, formulovat a uskutečnit své potřeby, záměry, požadavky. Kdo má osobní sílu (kterou by měl mít každý pedagog nebo člověk pracující s lidmi), dokáže činit rozhodnutí a nést jejich následky.

Součástí tohoto konceptu je tedy problematika intence a pěstování vědomých rozhodnutí a s nimi související odpovědnosti. Intence – záměr – souvisí se zvědomování všech rozhodnutí a činů v procesu přípravy, výtvarné tvorby a reflektivního dialogu, tedy v procesu artefiletického díla. Zdánlivě banální rozhodnutí mohou vést v procesu k dalekosáhlým důsledkům ovlivňujícím jak podobu samotného díla, tak emoční postoj tvořícího i vztahy s ostatními.

Nejzazší intencí, se kterou pracujeme, je záměr služby na pozadí všeho našeho snažení, jako konečný záměr naší činnosti. Odkazuje ke smyslu pomáhajících profesí a vede nás k postoji, že všechny tyto výtvarné činnosti a procesy jsou součástí vzdělávání, dalšího vzdělávání či profesní přípravy, která nás lépe připravuje  pro smysl naší práce – pomáhání druhým.

Úkol vytvořit 3 obrazy vede k jasnějšímu uvědomění si hranic vlastních potřeb a zároveň je znovu prostorem pro zkoumání vlastní míry a také odvahy či ochoty ji naplnit. Někdo vstoupí do procesu nekontrolované malby, vystoupí z něj, a pak se rozhodne udělat ještě další cyklus obrazů. Jiný zjistí, že třetí obraz jej už nebavil nebo štval. Pak je zajímavé vést debatu v reflektivní části nad překročením osobní míry libosti z důvodů splnění úkolu zadaného autoritou, což je zvláště v kurzech dalšího vzdělávání učitelů, kteří si mnozí účastníci sami platí, značně pochybné.


Malování 3 obrazů poslepu znamená zhruba 60 minut zrakové deprivace, což je stav silně handicapovaný – člověk je bezmocný. Pro tuto situaci nabízím dohodu, že kdokoliv mne požádá nebo zavolá zvednutím ruky, tomu pomohu se splněním jeho potřeb vztahujících se k tvorbě (vyměnit vodu, doplnit barvy, vyměnit papír, ...)

Dotýkáme se tím problematiky dávání a braní, čili chtít něco pro sebe a dokázat o to požádat. Někdo zvolí takový způsob přípravy, že je naprosto soběstačný a cizí pomoc nepotřebuje, jiný neváhá být stále obsluhován. Reflektování a sdílení prožitků a myšlenek kolem otázek dávání a braní vede účastníky k jasným náhledům na zacházení se svými zásobárnami a zdroji energie.

 

Malba se zrakovou deprivací může přinášet extatické zážitky uvolnění, ponoření se, ‚plutí‘,  stejně tak jako úzkost, frustraci a nepříjemné pocity.

 
Po ukončení této fáze je omezená časová jednotka pro sledování vzniklých obrazů a jejich korekci s plnou zrakovou kontrolou, která umožňuje korigovat případné nelibé, nechtěné barvy a tvary. Možnost absolutní změny, drobných úprav nebo ponechání díla bez dalšího zásahu bývá využívána v různé míře. 

V reflektivní fázi účastníci sdílí své poznatky, myšlenky, nápady i pocity z ‚cesty tam‘ – do fikčního světa. Osobní prekoncepty a vyzkoušení jejich hranic – například: nedokáži se uvolnit, nepůjde mi to, neumím malovat,  které prošly zkouškou praktického zážitku většinou pozměněny – jsou komunikovány s ostatními. Tím dochází k jakémusi  rozšiřování prekonceptů ‚nadruhou‘, neboť v průběhu tvořivého procesu vznikají nové prekoncepty o samotném artefiletickém díle, které jsou v reflexi podrobovány dalšímu ’rozpouštění hranic‘. Tak vzniká velmi důležitý proces učení, ze kterého vyplývá, jaké množství různých zkušeností s jednou jednoduchou technikou může mít skupina lidí. Tyto informace jsou dále přenosné do dalších aktivit při práci s lidmi/dětmi, také kultivují emocionální a hodnotovou sféru účastníků. Osobní postoje a problémy jsou nahlíženy z mnohem širší perspektivy, než jakou by poskytnul nekomunikovaný a nereflektovaný zážitek.Zvědomováním a reflektováním všech těchto prožitků a myšlenek ve skupině  spolu vytváříme prostor pro korekci a posouvání prekonceprů vztahujících se jak k výtvarné tvorbě, tak k vlastní osobnosti jako pracovníka pomáhajícíc profese. 

Součástí celého konceptu je individuální přístup, který umožňuje lidem se specifickými potřebami experimentovat se zadáním a spolu se mnou hledat takové řešení, při kterých nebudou trpět, ale naopak se budou cítit zapojeni a posíleni.